HVĚZDIČKA ZASPALKA

A

ŠKOLA KOSMONAUTŮ

Tak, jako je naše školka plná dětí, je večerní obloha plná hvězd. Večer, když se děti chystají spát, hvězdy na nebi se probouzejí. Napijí se z obláčků, umyjí si tvářičky, učešou si vlásky a vypraví se na své místo na nebi, aby tam lidem svítily celou noc. Třpytí se a zpívají dětem ukolébavky, přinášejí krásné sny, námořníkům ukazují cestu po moři a básníkům svítí do srdce, aby snaze složili rým.

       Jednou se však stalo, cosi nemilého – děti nemohly spát, námořníci bloudili a básníci nesložili ani jeden rým. Na obloze mezi hvězdami byl nepořádek. Objevil se měsíc, aby hvězdy přepočítal. Jedna stále chyběla. Byla to Zaspalka, co nerada vstává. Měsíc se na ní rozhněval, a i když slibovala, že se polepší, potrestal ji. „Půjdeš na Zemi a zůstaneš tam, dokud nedokážeš, že už jsi dost šikovná pro službu na nebi.“ Zaspalka plakala a padala k Zemi. Snesla se přímo k Beruškám...

My jí pomůžeme, aby se zase mohla vrátit ke svým kamarádkám, založili jsme školu malých kosmonautů, vyprávíme Zaspalce o naší Zemi a ona na oplátku nám o vesmíru.

A tak vzhůru k oblakům, vždyť tam prý každý z nás má svou šťastnou hvězdu.

Jitka, Petra a Zaspalka